juanet

Schíza?

Seděla jsem v kuchyni a měla jsem hrozné nutkání utéct. Sebrat se a jít pryč, daleko, a už se nevrátit. V ruce flašku s vínem, značně spálená. Byla jsem tak bezmocná a obklíčená všemi těmi tvářemi. Byli to moji kamarádi, kteří mě tam drželi, věznili. Viděla jsem jeho úplně mimo výraz a dělalo se mi zle, ne jen z něj, ale hlavně ze sebe. Dostala jsem se do díry v čase a málem jsem se zbláznila z té bezvýchodné situace.

Včera se ve mně něco zlomilo. Zase. Už tohle lámání nedávám. Jedu pryč, nemůžu se denně psychovat. Třeba mě tam něco chytrého napadne. Když změním ovzduší a lidi, třeba se mi rozsvítí a přijedu jako vyrovnaná bytost. Nechci s ním už ani spát. Nemůžu nic. Miluju ho celým svým srdcem, ale tak se mi příčí s ním něco mít, jen proto, že mám pocit, že na mě obyčejně sobecky sere, že to prostě nejde. Mám takový špatný pocit, že je fakt konec. Stejně ale vím, že mu v první příležitosti skočím kolem krku, protože když někoho milujete, v jistých chvílích nic neřešíte. Nechci být už vyvedená z míry, nechci být už bezmocná odkopnutá. A nechci, aby ze sebe dělal chudáčka, protože dělá všechno špatně. On sice nechce, ale který až dospělý chlap je takhle neschopný. On je.., je to princ, můj krásný princ.. ve chvílích, kdy jsme spolu sami, je to ten nejúžasnější chlap pod sluncem. Ale..zbytek prostě není, neexistuje. Nenaplňuje mě to, nemám ráda polovičaté věci, můj mozek to prostě nedává. Nedokážu se rozpůlit. Mám právo chtít všechno a já taky všechno chci. Jen kvůli němu se cítím hrozně, když to chci, jen proto, že s ním to vypadá nenormálně, vypadá to, jako bych měla nějaké šílené nároky, jako bych byla nějaká kráva vynucující si pozornost. Ale pozor.. jak mi vysvětlíte, že i ten člověk žijící ve squatu, který si deset let ničil tělo a mysl tvrdýma drogama, mě dokázal milovat a chovat se ke mně tak, že jsem byla šťastná a našim vztahem naplněná. Jak je možné, že i on to dokázal a věděl, co dívka potřebuje a takový normální člověk jako je Vojc to prostě neví. Jsem bezradná, nevím co si mám o tomhle myslet, nikdy by mě nenapadlo, že to někdo může mít takhle. Možná ta odlišnost mě k němu tak táhla a ta taky potom rozbila náš vztah.
Musím odjet. Do lesa, za rodinou, za starými přáteli. Do nitra přírody, pryč odtud. Chci se konečně uvolnit a přestat se trápit. Mylsím, že za poslední dobu jsem hodně zestárla jen díky tomu přemýšlení nad tím, kde je chyba a jak to zachránit. Jsem vysílená. Sednu do auta, pustím horňácké lidové písničky a pojedu tam, kde jsem vždycky byla nejšťastnější.

5. 2. 2010 4:50 | juanet | Ze života | Ohlasy: Diskutovat! | Přidat ohlas | Přečteno: 200 000 krát | Trvalý Odkaz