poselstvi

Zákony duchovního života

( výpis z 10. kapitoly Nového Zjevení PJK )

1. ZÁKON SVOBODY VOLBY KVůLI SAMOTNÉNU PRINCIPU
Nelze přisoudit nikomu nic z toho,
co činí, cítí, chce, k čemu má sklon, co říká a provádí,
nekoná-li tak vše ze svobodné volby a vůle, kvůli samotnému principu (základnímu zákonu).
Nemá to žádnou osobní duchovní platnost.
V procesu osobního posledního soudu se mu to odebere.

2. ZÁKON OBMĚNĚNÉ JEDINOSTI A ROVNOSTI
Je pouze JEDEN Absolutní (naprosto nezávislý) princip života – Pán Ježíš Kristus.
Maje Absolutní přirozenost, musí se jedinost tohoto Principu
projevit v absolutním smyslu.
Avšak neexistují dva absolutní stavy bok po boku pro vzájemné sdílení
v absolutním smyslu. Koexistence (současné bytí) dvojího absolutna se vzájemně vylučuje.
Žádné z nich by nebylo absolutní (nezávislé), jen relativní (podmíněné) jedno vůči druhému.
Proto veškeré výlučné projevy Absolutna se obměňují nekonečně mnoha různými způsoby. V totálním (celistvém) kumulativním (hromadném) součtu všech těchto diverzifikovaných (rozrůzněných) způsobů a postupů spočívá projevení se
v absolutním smyslu. Jelikož každá částice té Rozmanitosti je obsažena
v Absolutním stavu, je důležitá a potřebná pro manifestování (zjevení) tohoto Stavu v absolutním smyslu, jako jakákoliv jiná částice či cokoliv jiného.
Z tohoto důvodu všechny si jsou rovny.
Žádné přednostní zacházení s žádnou z nich není možné, ba ani myslitelné.

3. ZÁKON DUCHOVNÍ REALITY
Je pouze jedna skutečnost v jsoucnu a bytí,
z níž všechno ostatní odvozuje svou vlastní realitu (skutečnost) – duchovní skutečnost.
Nic nemůže být a existovat (být) samo v sobě a samo sebou bez duchovní ideje
(vůdčí myšlenky) jeho formování (utváření) do reality (skutečnosti), která je popudem k stávání se této reality.
Jinými slovy, vůbec každá realita je nejdříve formulována (vyjádřena) jako duchovní idea. Jakmile je formulována, čili vyskytuje se v duchu,
má tendenci (snahu) postoupit směrem ke svému konkrétnímu (skutečnému) projevení se.
Forma (podoba) tohoto projevu může na sebe vzít jakýkoliv zjev či vzezření
v souladu s obsahem vytvářející ideje.
Tento zákon je starý. V souladu s novým duchovním stavem se modifikuje (obměňuje) následujícím způsobem:
Od této chvíle je pravá realita jsoucna a bytí každého určena tou pozicí, postojem a vztahem, jaké si kdo zvolí vůči Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista popsané v této knize Nového zjevení. Jelikož toto je Nová Absolutní realita, je nezávislost všech jiných realit v jsoucnu a bytí definována (vymezena) mírou vzájemnosti, jaká se ochotně nabídne této Nové přirozenosti Absolutní duchovní reality – Pánu Ježíši Kristu. Přijetí a potvrzení tohoto faktu (skutečnosti) uvede každého do pozice pocitu vlastní nezávislé reálnosti. Z této pozice může každý vzájemně oplácet vše, co přichází od Pána Ježíše Krista.
Odvržení tohoto faktu uvádí do centra internalizovaného (vnitřního) negativního stavu,
který se buduje na principech (zásadách) oponujících pozitivnímu (kladnému) stavu – na separaci (oddělení), zotročení, závislosti a ztrátě vlastní reálnosti (skutečnosti).

4. ZÁKON DUCHOVNÍ JEDNOSTRANNOSTI
Pozitivní stav je jediným, nejzazším jsoucnem a bytím,
jež existuje v sobě, ze sebe a sebou, bez jakéhokoliv jiného pramene či stavu,
jenž by se mu rovnal, nebo bylo něco vyššího či opačného.
Tím, že pozitivním (kladným) stavem je ve smyslu jeho absolutnosti (svrchovanosti) a celistvosti
sama Přirozenost Pána Ježíše Krista, který jej zároveň přesahuje,
je Pán Ježíš Kristus jediným Absolutním jsoucnem a Bytím,
existujícím v Sobě, ze Sebe a Sebou,
bez jakéhokoliv jiného pramene Svého původu.
Nová formulace tohoto zákona má dvojí doplnění:
(1)
Jedno je vtom, že Nová přirozenost Pána Ježíše Krista je jediným Jsoucnem a Bytím, majícím život samo v sobě, od sebe a sebou;
(2)
a druhé je to, že jakmile členové pozitivního stavu provedou konečnou volbu a rozhodnou, že již nikdy nebudou mít v mysli takovou představu, která by se musela odvrhnout, pak takové představy přestanou být a existovat (být živé). Jak ustanou, vyschne pramen života negativního stavu a již ho nebude. V tu chvíli stane se tento zákon obsolentním (zastaralým), neboť stav multiverzu bude unilaterální (jednostranný) samotnou svou povahou, nebude již vyzýván k boji svými odpadovými materiály, které se postavily proti jeho přirozenosti a struktuře. Od té chvíle žádné odpadky se nebudou objevovat.

5. ZÁKON DUCHOVNÍHO POTVRZOVÁNÍ PLATNOSTI A ÚMYSLU
Tento zákon ustanovuje význam všech činností v jsoucnu a bytí. Stanoví:
Platnost každé představy, myšlenky, pocitu, činu, chování či čehokoliv
se musí jednotlivě potvrdit jejich důsledky, následky, výsledky a dopady
jak vůči veškerému jsoucnu a bytí,
tak i vůči tomu, kdo je produkoval či jim dal původ.
V novém, obnoveném souznění tohoto zákona, je přidán tento důležitý element (základní součást) :
Pán Ježíš Kristus ve Své Nové přirozenosti je nejzazším původcem
a intencionálním (záměrným) faktorem (činitelem) všech pozitivních (kladných) aktivit v jsoucnu a bytí.
On/Ona (aspekty mužské i ženské) je záměrným započetím a platnost potvrzujícím zakončením
jakékoliv činnosti vůbec.

6. ZÁKON BOŽSKÉ PROZŘETELNOSTI PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
V podstatě stanoví:
Božská prozřetelnost předvídá všechno a poskytuje veškeré příležitosti k tomu, aby se vše zpřítomnilo, uskutečnilo a projevilo svou realitou.
Pán Ježíš Kristus vládne nad veškerým multivesmírem a zónou vymístění prostřednictvím Své Božské prozřetelnosti. BOŽSKÁ PROZŘETELNOST je definována (s konečnou platností) jako ABSOLUTNÍ SCHOPNOST ŘÍDIT VŠECHNY UDÁLOSTI A OSUDY VEŠKERÉHO STVOŘENÍ Z POZICE A PODMÍNEK BEZ ČASU A BEZ PROSTORU. Pro Pána Ježíše Krista všechno probíhá zde – a - nyní bez žádné minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Nicméně
Pán Ježíš Kristus je zároveň přítomen simultánně (současně) a synchronně (v časové jednotě) v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tento dvojí aspekt (hledisko) Jeho/Její přítomnosti Mu/Jí dovoluje neustále modifikování (obměňování) všech situací takovým způsobem, aby je mohl přizpůsobit neustále se měnícím výběrům všech účastníků a umožnit zkušenost všech důsledků, následků, výsledů a naplnění všech těchto výběrů.
Dalším důležitým aspektem (hlediskem) tohoto zákona je neustálé ujištění, že je možno učinit ZMĚNU ve svých volbách, a to pro kohokoliv, kdo si zvolí změnit svůj počáteční výběr PO poučení z důsledků dřívější volby. Integrální (ucelenou) součástí tohoto zákona je princip milosrdenství a odpouštění. Tento princip umožňuje zkrátit následky nerozumných výběrů a urychlit proces poučení z nich.
Vyvolání tohoto principu se docílí PLNÝM uvědoměním si tohoto faktu, přiznáním, že k poučení vskutku došlo, přistoupením k Pánu Ježíši Kristu v Jeho/Její Nové přirozenosti, doznáním vlastní bláhovosti, jež se projevila v této věci, a vyznáním lítosti a ochoty se změnit.
Co si velmi jasně musíte uvědomit s ohledem na tento zákon, je to, že Božská prozřetelnost Pána Ježíše Krista bere v úvahu jen to, co je nejlepší pro každého jedince ze stanoviska jednotlivcova věčného života a NE dočasných okolností, v nichž se to individuum právě nachází.

7. ZÁKON TVOŘIVOSTI, DUCHOVNÍHO UŽITKU A ÚČELU
Tento zákon se odvozuje z povahy Stvořitele.
Vlastní této povaze, imanentní (vyplývající z podstaty) jejímu stavu
je zde Absolutní potřeba stále tvořit něco nového a odlišného.
Ale také je vlastní této potřebě a imanentní jejímu stavu skutečnost,
že cokoliv je stvořeno, je stvořeno s úmyslem nějakého důležitého účelu,
pro nějaký důležitý užitek.
Toto je ZÁKON OSPRAVEDLNĚNÍ:
Vše, co je a existuje (trvá)
– buď přímým stvořením Stvořitele, nebo z dovolení Stvořitele (negativní stav)
– je a existuje pro nějaký důležitý užitek a s nějakým důležitým účelem. Ospravedlnění jeho jsoucna a bytí je skrze jeho užitek a účel.
Nemohlo by se stvořit, ani dovolit přivést do plodnosti to,
co nemůže sloužit nějakému užitku ani účelu.
Jakmile něco vyčerpá svou užitečnost a splní svůj účel, nastane jeho konec a je nahrazeno něčím zcela novým s odlišným užitkem a účelem. Žádné dvě věci nemohou být přesně stejné nebo tak být stvořeny či tak připuštěny být a existovat, protože by byly duplikátem stejného užitku a účelu.

8. ZÁKON DUCHOVNÍHO POKROKU
Zákon v zásadě tvrdí:
Každá sentientní entita (vědomá bytost) vstupuje do jsoucna a bytí v určitém bodě Stvoření,
do určitého stavu, procesu, rozpoložení či času a prostoru.
Ve chvíli svého vstupu zahajuje svůj život na nejnižším bodě
duchovního uvědomění a postupuje od tohoto momentu výš a dopředu,
aby se již nikdy fyzicky či duchovně nevrátila přesně na stejné místo,
do téhož času, stejných podmínek, téhož stavu či procesu.
Žádné dva stejné či podobné stavy se nemohou žádným způsobem,
žádnou cestou ani formou jakkoliv zopakovat ani prožít.
Způsoby projevu tohoto zákona berou na sebe mnohé formy. Hlavní aspektem tohoto zákona je jeho diskrétní (ohleduplný) a souvislý modus (způsob). Existuje oddělená a kontinuitní progrese (nepřetržitý pokrokový vývoj). Postupování od jednoho kroku k druhému, od jednoho stupně k jinému, od jedné dimenze (rozměru) k jiné, od jednoho stavu k druhému či od jednoho místa k druhému je vždy DISKRÉTNÍ (šetrný). Neexistuje mezi nimi přímé spojení, až na to, že jedno předchází druhému a že jedno následuje předešlé. V tom smyslu pouze vzájemně souvztaží.
Celý proces duchovní progrese (pokrokového vývoje), či regrese (zpětného ústupu) (v negativním stavu) je u každého vždy určen jeho postavením vzhledem k Absolutnímu stavu, tj., vůči Pánu Ježíši Kristu.

9. ZÁKON VĚČNÉHO POKRAČOVÁNÍ
Jakákoliv sentientní entita (vědomá bytost), jež je nositelkou
jakéhokoliv elementu (součásti) či atributu (vlastnosti) života,
emanujícího (vyzařujícího) z Absolutního pramene života - Pána Ježíše Krista
(dříve Nejvyššího),
musí pokračovat ve svém jedinečném, osobním a individuálním životě
jako sebeztotožněná osobnost, zřetelně odlišná od všech osobností jiných,
jako své vlastní já jsem „navěky“ v modalitě (způsobilosti) věčného sebeuvědomění.
Smysl jakéhokoliv jsoucna a bytí se vyvozuje z uvědomění si toho jsoucna a bytí. Pokud si vzpomínáte, život v multivesmíru závisí jedině na mentaci (oduševnění) sentientní (vědomé) mysli.

10. ZÁKON DUCHOVNÍ MORÁLNOSTI A ZKUŠENOSTI
Tento zákon definuje (ustanovuje) to, co je náležité, správné a mravní ze stanoviska duchovních principů. Určuje, co je žádoucí a přijatelný způsob prožitku a chování. Stanoví:
Všechny zkušenosti, chování, činy, myšlenky, pocity, žádosti, přání,
chtění, záměry a tendence jsou duchovně vhodné, správné a mravní,
odvozují-li se z náklonnosti poskytovat obecné blaho,
vzájemný prospěch a užitek pro všechny
a jestli se konají, vyjadřují nebo pociťují v zájmu Pána Ježíše Krista,
jiných a sama sebe.
Může se prožívat všechno, co je jen možno zakoušet zkušenostně, koná-li se to s myšlenkou na tento účel. Není nic zakázáno ani se nic neomezuje, je-li úmysl dobrý a motivace správná a koná-li se to za účelem zvelebení a obohacení vlastního života, za účelem stát se lepším jedincem, osobou více duchovní, silněji milující a moudřejší osobností, individuem s větším poznáním a bohatšími znalostmi, úplně odpoutaným od sama sebe (ve smyslu egoistických stavů). Skromnějším, pokornějším a nevinnějším jedincem, užitečnějším, blahodárnějším a více nápomocným individuem, více a více podobným Pánu Ježíši Kristu.
Neexistuje jiná definice duchovní mravnosti a zkušenosti. Je duchovně nemravné tento fakt popírat. Je duchovně nemorální zapírat jsoucno a bytí duchovních principů. Je duchovně nemravné popírat existenci Stvořitele.
V novém spoluoznačení a vyznění tohoto zákona duchovní morálnosti a zkušenosti je duchovně nemorální popírat nebo odvrhovat fakt, že Nejvyšší učinil Své Božství lidským a Své lidství Božským. Největší duchovní nemravností je popírat a odmítnout Novou přirozenost Pána Ježíše Krista. Každý, kdo to činí, dopouští se duchovního cizoložství. Je duchovně nemorální popírat Nové zjevení Pána Ježíše Krista a zde formulované duchovní zákony.
Sexuální mravnost není vyloučena z tohoto zákona. Jakákoliv sexuální úchylka a perverze (zvrácenost) normálního pohlavního aktu je duchovně nemravná, protože je v rozporu s fundamentálními principy jednoty maskulinity(principu mužství)a femininity (principy ženství). Pohlavní úchylka a perverze není určena sexuálním aktem mezi svolnými dospělými mužem a ženou (bez ohledu na polohu a způsob koitu), nýbrž v odmítnutí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví nebo provádí-li se to způsobem ubližujícím a škodlivým, jak pro partnera, tak i sama sebe.
Je duchovně nemorální být sexuálně angažován s kýmkoliv pro jakékoliv sobecké, nízké nebo bezohledné důvody. Toto platí i v případě vlastního manželského protějšku.
Je duchovně vysoce morální a náležité být sexuálně angažován s jakoukoliv svolnou dospělou osobou opačného pohlaví, je-li to konáno v zájmu vzájemného sdílení, společného prospěchu a vzájemného zvelebení a obohacení vlastních životů a pro čisté potěšení, rozkoš a uvolněnost. Týká se to tak zvaných svobodných i tak zvaných ženatých/vdaných jedinců.

30. 8. 2010 7:09 | poselstvi | Ze života | Ohlasy: Diskutovat! | P�idat ohlas | P�e�teno: 200 000 kr�t | Trval� Odkaz

{FAZOLE}